O marnosti

Marnost nad marnost. Nezbýva se zmínit o nemoci jménem
marnost. Schovává se za lavičkami v parku, číhá v nákupních
střediscích a napadá nebožáky na společenských akcích.
Marnost vás najde a nepustí, ať jdete kamkoliv, je to tam
marné. Ať potkáte kohokoliv, je to s ním marné. Ať zažijete
cokoliv kdykoliv, je to marné. Zjistíte, že vlastně není moc věcí,
které by nebyly marné. Vlastně žádná. Jste znudění a marní,
ačkoliv máte vše, co potřebujete. Něco vám chybí, něco co ve
vás způsobuje marnost. To něco je zájem o cokoliv, neschopnost
se o něco zajímat a lenost vyběhnout ze zažitých schémat.
Lepší marně pořád stejně umírat, než hledat nemarnost a žít.
Amen.

Unaveně

Tak jsem se rozhodl, že budu psát unaveně. Občas
se dívám na prsty, jak se míhají po klávesnici a vytváří
změť znaků, které pak interpretují oči jako slova a já se
divím, že to dává smysl. Avšak když se píše unaveně, dají
se psát i nesmysly, protože smysl unavenosti je v nesmyslnosti
toho být vzhůru.
Takže v současné chvíli propadám této nesmyslnosti
a jsem vzhůru, ale unaveně. Takže vlastně na půl spím.
A kladu si otázku, proč jsou vlastně unavení lidé vzhůru?
Odpověď ale vzhledem k mé unavenosti zůstala někde
na půl cesty. A tak berte tento text jako testament unavenosti
a předpověď spánku.

Jak je to se snídaní?

Dneska jsem měl ke snídani loupáky a kafe, marně jsem
přemýšlel, když jsem přežvykoval sousto za soustem, proč
to vlastně dělám? Proč potom co si dám cigaretu, si dojdu
pro kafe a líně přežvykuji loupák (občas si ho i do kafe obscéně
namočím)? Nakonec při pročítání mailů jsem přišel na to,
že se mi nechce pracovat a nejraději bych v sedm ráno ještě
spal.
Snídani tedy považuji za jakýsi prapodivný rituál, jak přesvědčit
sám sebe o tom, že na světě není tak hrozně, že se dá vstávat už
před jedenáctou RÁNO ( nesnáším lidi, kteří používají pojem
dopoledne ), a že konec konců by tu mohla být i legrace.
No co si budem namlouvat, vydrží mi to asi tak do půlky druhého
loupáku, ale asi proto mám snídani celkem rád.

Já a můj blog

V poslední době jsem nějak zahořklý a otupělý, spousta věcí
mi přestává něco říkat a začínám přemýšlet, v čem je vlastně
ukryto to kouzlo nesnesitelné lehkosti bytí a v čem je ukryto
kouzlo nesnesitelné težkosti někomu sdělit to, co si myslím.
Dívám se kolem sebe a realitu vnímám jako šmouhu mezi
parapetem a obtiskem vrabce, který právě odlétá.
Dívám se, v poslední době se často jen tak dívám a nechávám
se unášet děním kolem sebe. Přijde mi hloupé, vtipné, s ironickým
podtextem či naivně nadějné nebo spláchnuté kamsi mezi výkaly
všedního dne. Měkdy mám pocit, že bych o tom chtěl psát, jen tak
se nechat unášet proudem myšlenek, které se mění v proud slov.
Jen tak psát o tom, co vidím...

A tak mám svůj blog.